Sociální pracovník

Milí čtenáři,

v květnovém čísle našeho časopisu poprvé otevíráme téma umělé inteligence v kontextu sociální práce. Ačkoliv je AI dnes přítomná téměř všude, mám za to, že se mnozí lidé zatím hlouběji nezamýšlejí nad důsledky jejího stále širšího využívání. Což je do jisté míry pochopitelné – sami přesně nevíme, kam až její možnosti za několik let dosáhnou.
Zároveň mám pocit, že mnoho lidí její potenciál teprve začíná objevovat. A ten je opravdu značný – od administrativních činností přes překlady, vyhledávání informací až po návrh zahradního záhonku (který si aktuálně vytvářím ve volném čase já). Sama jsem fascinována tím, kolik času může ušetřit a jak efektivně může pomoci.
V poslední době však stále častěji přemýšlím nad tím, co všechno s námi jako společností udělá. Kritické myšlení považuji za jednu z nejcennějších schopností, kterou máme (nebo bychom měli mít). Obávám se ale, zda se pod vlivem pohodlí, které technologie přinášejí, nezačneme vzdávat samostatného uvažování. Jak trefně poznamenal astronom a popularizátor vědy Carl Sagan: „Je dobré mít otevřenou mysl, ale ne natolik, aby ti vypadl mozek.“
Umělá inteligence je silný nástroj – ale nástroj je to, čím ho uděláme my. Nemá svědomí, intuici, empatii ani zkušenost. Nemá příběh. Nemůže plně porozumět lidské křehkosti, bolesti ani naději. A právě to z nás dělá nenahraditelné. Věřím, že i do budoucna bude platit jednoduchá pravda: technologie může člověka doplnit, ale nikdy nahradit. A to platí pro obor sociální práce více než pro mnohé jiné. Ušetřeme si čas, ale nešetřeme sami sebe.

Mgr. Veronika Nekvindová Hotová, šéfredaktorka

(editorial jarního čísla časopisu Sociální pracovník)